Jeden hypotetický model multivesmír má, možná vhodně, nějakou podobnost se sklenicí piva. Představte si věčné falešné vakuum – to je trochu jako tekutina, i když ne tak úplně jako tekutina – protože nemá objem, ve skutečnosti nemá žádné prostorové rozměry. Pak si představte, že toto věčné falešné vakuumrozšiřuje.
To zní poněkud rozporuplně, protože expanze předpokládá, že existují prostorové dimenze, ale teoretik strun vás ujišťuje, že vše se děje v podPlanckova stupnice , kde se může stát spousta nezměrných a nepoznatelných věcí – a po pár dalších skleničkách byste možná byli ochotni s tím souhlasit.
Takže – dále zavedeme bubliny do falešného vakua. Bubliny – které jsou v podstatě nezávislé dětské vesmíry – jsou skutečnými vakuy a mohou se racionálně a přiměřeně rozpínat, protože mají čtyři zjevné dimenze časoprostoru – i když mohou mít také další neměřitelné a nepoznatelné dimenze společné s obklopujícím falešným vakuem.
Bubliny jsou důvodem, proč je nutné, aby se falešné vakuum rozpínalo, ve skutečnosti se musí rozpínat rychleji než bubliny – jinak by se rozpínající se bublinový vesmír mohl „prosakovat“ – tedy šířit se skrz všezahrnující falešné vakuum – takže váš multivesmír by se prostě stal vesmírem. A kde je v tom zábava?
V takéto věčné rozpínající se tekutině se mohou bublinové vesmíry v náhodných bodech nukleovat – odvádějí nás od analogie s kavou a vrací se k pivu. Z hlediska bublinologie je nukleace předchůdcem inflace. Sub-Planckova energie nedimenzionálního falešného vakua občas utrpí určitý druh škytavky – možná událost kvantového tunelování – díky čemuž se podplanckovská virtuální nicota začne pomalu valit dolů z kopce potenciální energie (ať už to sakra znamená cokoli).
V určitém bodě tohoto pomalého pohybu se energetická hladina posouvá z podplanckovské potencionality do supraplanckovské skutečnosti. Tento posun od sub-Plancka k supra-Planckovi je považován za jakýsi fázový přechod od něčeho pomíjivého k novému základnímu stavu něčeho trvalého a podstatného – a tento fázový přechod uvolňuje teplo, podobně jako fázový přechod z vody do led uvolňuje latentní teplo.
A tak získáte charakteristickou produkci obrovského množství energie z ničeho, kterou my, obyvatelé našeho vlastního bublinového vesmíru, částečně nazýváme Velký třesk – je to energie, která poháněla exponenciální kosmickou inflaci naší vlastní bubliny, kterou exponenciální inflaci trvající do hustota energie v bublině byla dostatečně chladná, aby vytvořila hmotu – v e=mc2druh způsobem. A tak se ve věčném pivu nicoty vytvořila další bublina přetrvávající cosi.
Světelný kužel našeho bublinového vesmíru zobrazující fáze uvolňování energie pohánějící kosmickou inflaci (ohřívání), povrch posledního rozptylu (rekombinace) a následné rozpouštění kosmické mlhy (reionizace) - fotony kosmického mikrovlnného pozadí z povrchu posledního rozptyl by mohl vykazovat známky srážky se sousedním vesmírem bublin. Kredit: Kleban.
Dobrý příběh, co? Ale, kde jsou důkazy? No, žádná neexistuje, ale navzdory obvyklé kritice, která se u strunových teoretiků dostává, je to oblast, kde se pokoušejí nabízet testovatelné předpovědi.
V rámci multivesmíru je jedna nebo více kolizí s jiným bublinovým vesmírem téměř nevyhnutelné vzhledem k pivem zprostředkovanému časovému rámci věčnosti. Taková událost může ještě ležet v naší budoucnosti, ale stejně tak může ležet v naší minulosti – skutečnost, že jsme stále zde, naznačuje (antropicky), že taková srážka nemusí být fatální.
Srážka s jinou bublinou by mohla projít bez povšimnutí, pokud by měla přesně stejnou kosmologickou konstantu jako naše a její obsah byl zhruba ekvivalentní. Srážka bublinkové stěny se může jevit jako modrý kruh na obloze – možná jako Studená skvrna v kosmickém mikrovlnném pozadí, i když je to pravděpodobně výsledek fluktuace hustoty v našem vlastním vesmíru.
Mohli bychom mít potíže, kdyby se bublinová stěna sousedního vesmíru tlačila dovnitř po trajektorii směrem k nám – a pokud by se pohybovala rychlostí světla, neviděli bychom ji, dokud nenarazí. I kdyby srážka se stěnou byla neškodná, mohli bychom mít potíže, kdyby přilehlý vesmír byl naplněn antihmotou. Právě tyto druhy faktorů určují, co můžeme pozorovat – a zda takovou, byť hypotetickou událost přežijeme.
Další čtení:Kleban. Srážky kosmických bublin .