Obří hvězda Betelgeuse chrlí plynové bubliny, které odpovídají jeho vlastní velikosti – a tak může za 10 000 let odhodit celou sluneční hmotu.
Vyplývá to z dosud nejostřejších snímků druhé nejjasnější hvězdy Orionu, které tento týden zveřejnila Evropská organizace pro astronomický výzkum na jižní polokouli (ESO). Vlevo je umělecká představa veleobří hvězdy Betelgeuse, jak byla odhalena na nových snímcích (s laskavým svolením ESO a L. Calçada). Skutečné obrázky následují…
Tato koláž ukazuje souhvězdí Orion na obloze (Betelgeuse je identifikována značkou), přiblížení směrem k Betelgeuse a nejostřejší snímek této veleobry hvězdy, který byl pořízen pomocí NACO na VLT dalekohledu ESO. Kredit: ESO, P.Kervella, Digitized Sky Survey 2 a A. Fujii
Betelgeuse, druhá nejjasnější hvězda v souhvězdí Orion (Lovec), je červený veleobr, jedna z největších známých hvězd a téměř 1000krát větší než naše Slunce. Je to také jedna z nejzářivějších známých hvězd, která vyzařuje více světla než 100 000 Sluncí.
Rudí veleobri stále mají několik nevyřešených záhad. Jedním z nich je právě to, jak tito monstra za pouhých 10 000 let shodili tak obrovské množství materiálu – o hmotnosti Slunce.
Se stářím pouhých několika milionů let Betelgeuse hvězda se již blíží ke konci svého života a je brzy odsouzen k výbuchu jako supernova. Když se tak stane, supernova by měla být snadno viditelná ze Země, dokonce i za bílého dne.
Pomocí VLT dalekohledu ESO získaly dva nezávislé týmy astronomů dosud nejostřejší pohledy na veleobra.
První tým použil nástroj adaptivní optiky NACO v kombinaci s takzvanou „šťastnou zobrazovací“ technikou, aby získal nejostřejší obraz Betelgeuse, a to i s turbulentní, obraz zkreslující atmosférou Země. Se šťastným snímkováním se vyberou pouze ty nejostřejší expozice a poté se zkombinují tak, aby vznikl snímek mnohem ostřejší, než by byla jediná delší expozice.
Výsledné snímky NACO téměř dosahují teoretické hranice ostrosti dosažitelné pro 8metrový dalekohled. Rozlišení je jemné až 37 miliarcsekund, což je zhruba velikost tenisového míčku na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS), při pohledu ze země.
'Díky těmto vynikajícím snímkům jsme detekovali velký oblak plynu, který se šíří do vesmíru z povrchu Betelgeuse,' řekl Pierre Kervella z pařížské observatoře, který tým vedl. Oblak se rozprostírá na nejméně šestinásobek průměru hvězdy, což odpovídá vzdálenosti mezi Sluncem a Neptunem. 'To je jasná známka toho, že celý vnější obal hvězdy nepropouští hmotu rovnoměrně ve všech směrech.'
Tuto asymetrii by mohly vysvětlit dva mechanismy. Předpokládá se, že ke ztrátě hmoty dochází nad polárními čepičkami obří hvězdy, pravděpodobně kvůli její rotaci. Další možností je, že se takový oblak generuje nad rozsáhlými pohyby plynu uvnitř hvězdy, známým jako konvekce – podobně jako cirkulace vody ohřáté v hrnci.
Keiichi Ohnaka z Institutu Maxe Plancka pro radioastronomii v Bonnu v Německu a jeho kolegové použili k řešení interferometr ESO Very Large Telescope Interferometer. Astronomové byli schopni detekovat detaily ještě čtyřikrát jemnější, než umožňovaly snímky NACO – jinými slovy velikost mramoru na ISS při pohledu ze země.
'Naše pozorování AMBER jsou nejostřejšími pozorováními jakéhokoli druhu, která kdy byla Betelgeuze provedena.' Navíc jsme detekovali, jak se plyn pohybuje v různých oblastech povrchu Betelgeuse – poprvé to bylo provedeno u jiné hvězdy než Slunce,“ řekl Ohnaka.
Pozorování AMBER odhalila, že plyn v atmosféře Betelgeuse se prudce pohybuje nahoru a dolů a že tyto bubliny jsou velké jako samotná veleobra. Astronomové předpokládají, že tyto rozsáhlé pohyby plynu vířící pod červeným povrchem Betelgeuse stojí za vyvržením masivního oblaku do vesmíru.
Zdroj: Evropská organizace pro astronomický výzkum na jižní polokouli (ESO). Dva související dokumenty jsou tady a tady .